Novinky / články / zajímavosti

 

Občanské sdružení  PŘÁTELÉ BETONOVÉHO OPEVNĚNÍ „MLÁZÍ“ o.s. vzniklo s cílem obnovit/zachránit jeden z unikátních pevnostních objektů v Orlických horách - uvést srub R-S 88 "Mlází" co nejvíc to bude možné do podoby roku 1938 a přiblížit tak pevnostní tématiku let 1935-1938 veřejnosti procházející Jiráskovou cestou mezi tvrzí Hanička a Komářím vrchem v Orlických horách.
 
             
                             Více zde:  http://bunkr-rs88.webnode.cz

 

                                      Čištění mincí
 
 
Kdo by nechtěl mít ve své sbírce pouze mince krásně zachovalé, bez jakéhokoliv škrábnutí a pokud možno s plným ražebním leskem! To ale prostě ve všech případech není možné. Základem kvalitní sbírky by sice měly být pěkně zachovalé mince, mnoho mincí se ale prostě ve špičkových zachovalostech nedá prakticky získat, nebo jsou velmi drahé. Někdy je tak třeba zařadit do sbírky i mince v zachovalostech horších. Mince také často bývají znečištěny kontaktem s jinými mincemi či korozí nebo např. v důsledku toho, že ležely dlouhý čas ve vodě či v zemi. Je proto zřejmé, že někdy je potřeba znečištěné mince před uložením do sbírky vyčistit. Čištění minci často nejen opticky „vylepší", ale jejím vyčištěním můžeme také např. zamezit dalšímu šíření koroze. Nevyčištěnou minci někdy ani není možné bezpečně určit. Na úvod bych chtěl zdůraznit, že celkovému vzhledu mince můžete čištěním pomoci, na druhou stranu však neodborným čištěním můžete minci i doslova zničit! Doporučuji proto držet se zpočátku následujících rad:
 
Pokud si minci nechcete ponechat, ale chcete ji prodat, vyměnit nebo darovat, raději ji příliš nečistěte, zejména ne chemickými či mechanickými postupy! Sběratelé v mnoha případech upřednostňují, když si mohou minci vyčistit sami, a zároveň také dávají přednost mincím s originální ušlechtilou patinou, která by mohla být neodborným čištěním nenávratně zničena.
 
Obyčejná špína se dá z mince obvykle odstranit obyčejnou teplou vodou, případně s mýdlem či ještě lépe s pH neutrálním saponátem. Minci ve vodě často stačí pouze vykoupat, případně několik minut odmočit. Nepustí-li špína, použijte saponát či mýdlo. Často stačí namydlit si ruce a v nich minci promnout. Vždy je třeba nakonec minci velmi dobře ve vodě opláchnout a nakonec dokonale vysušit (hadrem, případně v kombinaci s fénem). Pro dnešní moderní dobu mám jeden zlepšovák. Určitě všichni znáte houbičky na mytí nádobí. Taková houbička je téměř ideální pomůckou pro čištění mincí pomocí vody a mýdla. Na stranu s houbičkou naneseme mýdlo, které se spolu s vodou vsákne do houbičky a vytvoří pěnu, kterou mince dostává po dávkách. Druhou stranu (s umělohmotnými drátky) můžeme použít místo doporučovaného dětského kartáčku na zuby pro opatrné odstranění nánosu měděnky, který nepovolil při pouhém mytí mýdlem či saponátem.
 
• Pouhým vyčištěním mince se nezvýší její zachovalost! Vyčištění pouze odstraní nečistotu z jejího povrchu, zachovalost však zůstává stejná. Numismatik by neměl posuzovat zachovalost podle odstranitelné špíny na minci, ale podle jejího celkového stavu. Vyčištěná mince je ale samozřejmě na první pohled přitažlivější, zejména pro numismatické laiky či začátečníky.
 
• Rozhodnete-li se přesto minci vyčistit, mějte na paměti, aby se čištěním fyzicky nepoškodila! Špína se dá odstranit, po několika desetiletích možná zmizí i nepříjemný lesk po neodborném chemickém vyčištění měděné mince, ale drápance po rejžáku zůstanou na minci navěky! Stejně tak pokud železnou minci zachvátí v důsledku neodborného čištění rez, můžete se s ní pomalu rozloučit.
 
Nečistěte mince za každou cenu! Měděná mince s hnědou ušlechtilou patinou je například mnohem více ceněna než stará měděná mince, která se v důsledku neodborného čištění leskne, ako by byla ze zlata. Je-li mince ve slušné zachovalosti a je-li pouze drobně ušpiněna v reliéfu, nečistěte ji, mohli byste jí ublížit. Čistit by se měly zejména ty mince, které jsou opravdu hodně ušpiněné či zašlé (zčernalé, mají zelenkavý povrch apod. či jsou např. napadeny zinkovým morem), nebo se u nich vzhledem k zachovalosti nedá čištěním už nic zkazit.
 
Následující rady by měly být pro ty, kdo mince sbírají či hodlají sbírat a rádi by si zlepšili vzhled své sbírky mincí vyčištěním některých z nich. Tvrzení, že by do sbírky měly být vždy zařazovány pouze vyčištěné mince, dnes již bez výhrady neplatí. Často je lepší minci příliš nečistit, než ji neodborným čištěním poškodit. Většinu moderních mincí z druhé poloviny 20. století a z 21. století není třeba navíc čistit vůbec.
 
 
                                            Metody Čištění
 
V zásadě rozlišujeme čištění mechanické (např. odstraňováni nečistot vodou, štětečkem, čištění hadrem, gumování nečistot apod.) a čištění chemické (mýdlo, kyseliny, saponáty, zubní pasta, použití speciálních přípravků na čištění kovů). V některých případech jsou obě metody kombinovány (čistíme-li sidolem, zároveň odstraňujeme nečistoty mechanicky hadrem, na nějž jsme přípravek nanesli, apod.). Zvláštním případem kombinovaného čištění je čištění pomocí ultrazvuku. To mohu doporučit obecně pro všechny kovy, ale pro malou zkušenost s touto metodou raději opět na běžnější mince. Nicméně drobná římská stříbrná mince, kterou jsem za tímto účelem poskytl známému očnímu optikovi, vypadala po vyčištění ultrazvukem excelentně!
 
S ohledem na možná poškození je vždy důležité vědět, z jakého kovu je vyrobena mince, kterou se chystám čistit jiným způsobem než vodou a mýdlem.
 
                             Čištění podle jednotlivých kovů
Zlato (Au)
 
Zlato je poměrně dosti odolné proti korozi a zlaté mince se navíc vyskytují převážně v dobré zachovalosti. Obvykle stačí zlatou minci omýt v teplé vodě. U zlaté mince se však může vyskytnout problém, jak odstranit nepříjemné červené skvrny vzniklé na minci působením žáru. Pro tento případ se doporučují speciální postupy založené na speciálním louhování mince v kyselinách a roztocích (např. vykoupání mince ve čpavku). Problémem zlatých mincí často nebývá ani fakt, že by byly špinavé a bylo by je třeba vyčistit, ale s ohledem na měkkost tohoto kovu bývají poměrně často poškozené či zprohýbané. Závěrem upozornění - zlato se rozpouští ve rtuti! Pozor tedy třeba na rozbitý teploměr...
 
Stříbro (Ag)
 
Nejprve zkuste teplou vodu, případně saponát či mýdlo. Pokud to nepomůže, použijte některý z následujících postupů:
 
U hůře zachovalé mince, která je zašlá, doporučuji mechanické odstranění nečistoty překvapivě jednoduchým (a účinným) způsobem - použijte obyčejnou měkkou gumu na mazání a minci prostě mechanicky vygumujte. Tento jednoduchý a levný způsob přináší až překvapivě pěkné výsledky a mince se rovněž moc neponičí. Na gumu moc netlačte, raději totéž místo gumujte déle, aby na minci nevznikly nežádoucí mikroskopické rýhy. Gumování se pochopitelně nehodí na lépe zachovalé mince, kde však na druhou stranu většinou pomůže již voda či mýdlo.
 
Při čištění stříbrných mincí lze případně použít i šetrnou (např. dětskou) zubní pastu. Stačí ji nanést na hadřík a minci vyčistit v ruce. To už je ale chemie, takže doporučuji opatrně.
 
Toto je osvědčený starý a vcelku bezpečný postup čištění stříbrných mincí: mince vložíme do nějaké skleněné nebo umělohmotné misky (vyhovují např. misky fotografické či víčko od polárkového dortu). Poté mince zalijeme roztokem kyseliny citrónové přibližně v přírodní koncentraci (je možné použít i trochu silnější roztok, velký vliv na rychlost čištění to ale nemá). Takto mince necháme ležet několik dní, obvykle stačí dva až tři dny, doporučuje se roztok jednou až dvakrát denně měnit, kyselině můžeme v závěrečné fázi čištění případně pomoci měkkým (!) hadříkem.
 
Dva tipy:
 
- místo kyseliny citrónové se dá s úspěchem doporučit i obyčejný ocet (8% kyselina octová);
 
- alternativou je rovněž opakovaná koupel mince v alkoholu.
 
POZOR! Nikdy nečistěte v kyselině či alkoholu společně stříbrné mince s různým poměrem stříbra a obecného kovu! Při chemickém čištění se z mince někdy uvolňují zbytky mědi, které mohou lepší stříbrné mince naopak znečistit. Důrazně doporučuji čistit mince buďjednotlivě, nebo společně vždy jen mince stejného zrna.
 
• Následující urychlovací postup lze použít s určitou opatrností u všech stříbrných mincí, dokonce i u mincí, které byly raženy jako proof ( Proof mince vyjmutá z originálního obalu by nadále neměla být jako proof označována). Minci zabalte do měkkého hadříku a povařte cca 5 minut v roztoku kyseliny citrónové (stačí jedna kávová lžička do 3 dcl vody) - temné skvrny ze stříbrné mince zmizí, špína v ideálním případě zůstane na hadru. Ovšem i tady mám jednu trpkou zkušenost - jednou se mi stalo, že se z mince ražené jako proof „sloupl" spolu se špínou i jakýsi film a na minci zůstaly světlé skvrnky (šlo o běžnější československou stříbrnou pamětní minci z 80. let vyrobenou z nekvalitního stříbra).
 
Měď (Cu) a její slitiny (mosaz, bronz, tombak)
 
U mědi platí více než u ostatních kovů, že jediným bezpečným způsobem čištění by měla být teplá voda. Platí zásada, že při čištění mincí by se neměla zničit originální, tzv. ušlechtilá, patina. Stará měděná mince by měla mít právě vzhled staré mince. Od ušlechtilé patiny (hnědá či krásná modrozelená okysličená vstva kovu) však musíme odlišovat patinu neušlechtilou, např. houbovitou měděnku, kterou bychom měli z mince pokud možno vždy odstranit. Kromě teplé vody je možné ve speciálních případech použít následující postupy čištění:
 
U hodně zašlých a jinak téměř bezcenných mincí lze na korozi či na měděnku použít měkký dětský zubní kartáček, případně s málo agresivní pastou na zuby (vyzkoušejte však vždy nejprve např. na bezcenném krejcaru 1851A, než se pustíte do tereziánských krejcarů).
 
Zajímavým způsobem odstraňování měděnkových skvrnek je použití epoxidové pryskyřice - stačí na napadené místo kápnout jednu kapku tohoto lepidla a po určité době (zpravidla druhý den) se pak takový ostrůvek z povrchu mince odloupne a ve většině případů na epoxidu zůstane i měděnka.
 
Obsahuje-li mince pouze rušivé tmavší skvrny (tj. mince je napadená a lze předpokládat, že by mohla brzy zkorodovat), literatura doporučuje zesvětlit tato místa opatrným nanášením 10% roztoku kyseliny citrónové. Je-li na minci takových skvrn víc, je možné minci do roztoku kyseliny citrónové ponořit, ale pozor, přijdeme často i o ušlechtilou patinu! Minci v takovém případě necháme v roztoku ponořenou několik hodin, raději však ne déle než jeden den.
 
Odborná literatura se někdy zmiňuje i o celkem účinném mechanickém čištění měděných mincí pomocí mosazného kartáčku -já sám jsem to raději nezkoušel, ale vzhledem k tomu, že měď je tvrdší než mosaz, nemělo by teoreticky dojít k poškození základního kovu. Raději však používám již doporučenou houbičku na nádobí s umělohmotnými drátky.
 
• A teď rada, o které bych se možná ani neměl zmiňovat, ale snad mě za to numismatici nebudou příliš kárat. U zaručeně zcela bezcenných a velmi špinavých měděných minci, kde se nedá už nic zkazit, použijte klidně komerční chemické čisticí přípravky (sidol, neoxid aj.), ale je to na vlastní riziko! Stará měděná mince by měla ve sbírce mít opravdu vzhled staré mince, lesk je u staré mědi skutečně nežádoucí.
 
• Tento postup není ani tak metoda čištění, jako spíše jakási nejjednodušší metoda restaurace mince. Staré měděné mince bývají často tak otřelé, že jsou jejich opisy někdy zcela nečitelné. Může pomoci jednoduchý trik - stačí minci položit na rozžhavený kov čiji nahřát nad sporákem. Detaily mince vystoupí z povrchu a mince je tak snáze určitelná. Opět tento postup aplikujte pouze na takové mince, které nejdou určit jinak. Někdy je však mince tak otřelá, že už nepomůže ani oheň. Avšak pozor! Nad plamenem či na sporáku může dojít k nežádoucímu zabarvení mince! Takže volte dobře a opět opatrně.
 
Bronz
 
Z řady mincí vyrobených ze slitiny mědi a dalších kovů trochu vybočují mince bronzové. Bronz je slitina mědi a cínu. V kvalitním bronzu převažuje vyšší podíl mědi a takové mince se pak čistí stejně jako mince měděné. U mincí vyrobených z nekvalitního bronzu s větším obsahem cínu však může nastat dost nepříjemná oxidace (tzv. „zelená rakovina" bronzu), která je vlastně obdobou „cínového moru“ (viz níže, v části o čištění cínových mincí). Proti rakovině bronzu se bojuje velmi těžko - u lacinějších kusů zkuste podobný postup jako v případě „onemocnění", mince cínovým morem. Mně se osvědčilo opakované zahřátí nakažených římských bronzových mincí ve vodě na bod varu a jejich následné usušení za pomocí měkkého hadříku a fénu.
 
Jako zajímavost pro chemiky: odborná literatura (např. Nohejlová-Prátová) doporučuje nakaženou bronzovou minci několik dní ohřívat na teplotu 30 °C, poté potřít asfaltem rozpuštěným v terpentýnu a po čtvrthodině otřít. Nevím, tuto vědeckou metodu jsem nezkoušel.
 
Jinak pamatujte, že na staré bronzové mince patří specializované archeologické vybavení a nikoliv chemická čistidla!
 
A závěrem varování: V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NEPOUŽÍVEJTE CHEMICKÉ PŘÍPRAVKY NA ANTICKÉ MINCE!
 
Zinek (Zn)
 
U zinku máme často jeden nepříjemný problém - bílé skvrnky na mincích, tzv. mor neboli „bílá nemoc". Tyto skvrny se stejně jako klasický rez vlivem vnějšího prostředí a postupem času rozšiřují.
 
Osvědčené metody čištění jsou tři:
 
Mince hůře zachovalé s bílými skvrnami lze vylouhovat v roztoku jedlé sody a vody a poté vyčistit hadříkem.
 
POZOR! Tento způsob je sice dosti oblíbený, ale zároveň opravdu VELMI NEBEZPEČNÝ! Minci takto koupejte maximálně 5-10 minut a po vyčištění hadříkem ji vždy velmi dobře opláchněte mýdlovou vodou. V žádném případě se nehodí na vzácné mince, kde je riziko poškození! Nicméně tímto čištěním zmizí ony bílé skvrnky a poté se již většinou ani znovu nevytvoří. Tento způsob je ideální pro běžné zinkové mince Německa či protektorátu.
 
Následující „tajný" recept na vyčištění mincí mi prozradil jeden starý numismatik coby mladému numismatickému elévovi někdy koncem 80. let minulého století: Zinková mince se mírně potře olejem na šicí stroje (ještě lépe však olejem na zbraně) a poté se tře mezi prsty, případně hadříkem. Mince pak zůstane ve slušném stavu po dlouhou dobu. Doporučuji opět vyzkoušet nejprve na nějaké bezcenné minci, někomu se trochu zčernalá mince nemusí moc zamlouvat.
 
Literatura rovněž doporučuje ponořit minci na 5-10 minut do 2% roztoku kyseliny fosforečné (na 1 litr vody 20 ml kyseliny fosforečné), následně důkladně opláchnout a vyčistit mosazným kartáčkem, poté je však třeba minci na 10 minut ponořit do tzv. pasivační lázně (30 g dvojchromanu draselného rozpuštěného v 1 litru vody). Jednou jsem to vyzkoušel, s poměrně uspokojivými výsledky, ale tato metoda je pro praktické použití dosti složitá.
 
Hliník (AI)
 
Z hliníku se razily a razí většinou velmi běžné, často bezcenné mince. Jde-li o takovou minci, zkuste cokoliv, v krajním případě i chemická čistidla. Většinou to moc nepomůže u mincí, které jsou opravdu zašlé. V každém případě však poté minci důkladně omyjte teplou vodou a vysušte fénem. Někdy pomáhá mechanické odstranění špíny a omytí mince v saponátu (mýdlo se v případě hliníku příliš nedoporučuje) a teplé vodě, někdy opět poslouží obyčejná měkká guma, ale tady pozor, na rozdíl od stříbra může i opatrné gumování zanechat na měkkém hliníku stopy!
 
Železo (Fe) a nikl (Mi)
 
U běžnějších železných mincí z horšího kovu případně použijte i chemické přípravky, nejlépe však začněte teplou vodou se saponátem či mýdlem. Nikl (a poniklované či jinak nerezove upravené železo) ale vydrží opravdu dost, nekvalitní železo bývá zase obvykle dost zašlé, často se rzí. Naštěstí se v případě železa většinou jedná o málo cenné mince. (Ale i tady existují výjimky V případě moderních železných mincí s nerezovou úpravou většinou stačí mince omýt vodou se saponátem. Obdobné platí i pro nikl. Na mince z čistého niklu můžeme s úspěchem použít i postup s jedlou sodou popsaný u zinku, případně vygumování nečistoty měkkou gumou.
 
Podle literatury se na železné mince z nekvalitního kovu dá s úspěchem použít obdobná fosfátová lázeň jako na mince zinkové, ale v poloviční koncentraci (na 1 litr vody 10 ml kyseliny fosforečné). Postup je rovněž obdobný jako u zinku, do pasivační lázně se však mince ponoří na delší dobu - cca na 30 až 40 minut.
 
Cín (Sn)
 
Čištění cínových medailí a mincí, mezi nimiž ponejvíce vynikají různé dobové padělky z přelomu 19. a 20. století, má rovněž svá specifika. U zašpiněných cínových mincí se rovněž doporučuje použít osvědčený recept - obyčejnou teplou vodu s mýdlem. Velký problém ale nastává, když je mince napadena tzv. cínovým morem. Cínový mor je chemického původu - dostane-li se cínový předmět do prostředí s okolní teplotou pod -18 °C nebo nad +160 °C, mění strukturu a kov se mění na bílý prášek.
 
POZOR! Cínový mor je nakažlivý! Nepřechovávejte proto nikdy společně nenakaženou cínovou minci s jiným cínovým předmětem, který je morem nakažen! Toto platí v trochu omezené míře i pro nazelenalou neušlechtilou patinu bronzových mincí, která je mezi numismatiky známa jako zelená rakovina bronzu (viz výše). Doporučuje se nakažené kusy zcela oddělit, případně zavařit do igelitového sáčku. V dnešní době se již běžně prodávají malé sáčky na léky, uzavíratelné speciálním umělohmotným zipem. Vřele doporučuji.
 
A jak bojovat proti cínovému moru? Literatura uvádí různé metody založené na zahřátí či vyvařování mince v roztoku obsahujícím dekalcifikační látky. Některé prameny uvádějí např. dvouprocentní roztok kyseliny solné. Z vlastní zkušenosti ale vím, že to moc nepomůže a že v domácích podmínkách nelze proti cínovému moru bojovat jinak než izolací nakažených kusů.
 
Olovo (Pb)
 
Naštěstí ani olověných mincí není mnoho. Rovněž zde jde především o dobové padělky z olova nebo jeho slitin (např. padělky rakouskouherských zlatníků). Nezkorodované olovo se čistí opět pouze teplou vodou. Neznám žádný způsob, jak čistit zkorodované olověné mince. Žádnou dostupnou metodu jsem nenašel ani v numismatické literatuře. Zkorodované olověné mince proto doporučuji po všech zjištěních nechat tak, jak jsou. Chemická reakce olova se vzduchem vytváří zvláštní, na povrchu dost tvrdý povlak. Pod tímto povlakem však bývá kov přeměněný na prášek. Čištěním se zkorodovaná olověná mince může nenávratně poškodit, či dokonce zcela zničit!
 
A na závěr této kapitoly mi dovolte jeden „tajný tip“, jak efektivně (a efektně) čistit mince mechanickou metodou. Výborně se osvědčilo mikrovlákno. Určitě znáte tzv. „švédskou utěrku“. Zkuste tedy minci nejprve namočit do horké vody a poté touto švédskou utěrkou vysušit. Pomocí tření mikrovlákna o minci, ze kterého je švédská utěrka vyrobena, dojde k mechanickému vyčištění povrchu mince a i zažraná špína, narušená horkou vodou, se z mince takto obvykle snadno odstraní. Tuto metodu doporučuji samozřejmě opět zejména na mince levnější a vesměs na mince moderní, mikrovlákno totiž dokáže spolehlivě odstranit z mince i ušlechtilou patinu.
 
                                                                                                           P. Frouz 

 

 
 
Zlomek diamantového palcátu z Vračovic.
 
V roce 2014 byl nalezen a do Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě následně Ondřejem Doležalem předán zlomek poměrně výjimečné vrcholně středověké zbraně, který p. Doležal nalezl v okolí Vračovic.
Jedná se o zlomek tzv. diamantového palcátu (přídomek „diamantový“ je použit pro svůj tvar, nikoliv materiál) odlitého z bronzu. Válečník těmito zbraněmi zneškodňoval protivníka úderem, přičemž hlavice palcátu si musela poradit s případnou dobovou ochrannou zbrojí. Právě s dalším rozvojem ochranné plátové zbroje se tvar palcátů postupně měnil a bronz při výrobě nahrazoval železo.
Tyto výrobky mají svůj původ východně od našeho území v prostoru středověkého Ruska, kde jsou datovány do 11.-13. stol. Nálezy z našeho území jsou mladší, ze 13.-14. stol. a nesetkáváme se s nimi příliš často. Z území ČR je v současné době publikováno 12 exemplářů, ať již celých, nebo (jako v našem případě) ve zlomcích, další zůstávají zatím nezveřejněny.
K osudu zlomku diamantového palcátu z Vračovic toho nejsme schopni říci mnoho, protože jde o náhodný a ojedinělý nález. Uvažovat nejspíše musíme o vazbě na zdejší opevněné panské sídlo, které se nacházelo v místech dnešního čp. 1.
David Vích,
Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě 
 
                      

 

                        Web o historii pardubického letiště

        

Tento web jsem začal dávat dohromady zhruba od března roku 2006. Impulsem byl můj jiný koníček - plastikové modelářství. Chtěl jsem začít stavět modely letadel působících z pardubického letiště a sehnat ucelenější podklady o tom, které letecké útvary tu kdy působily, bylo víceméně nemožné.
 
Tyto stránky si nekladou nikterak přehnané nároky na kompletnost a absolutní dokonalost, to není ani v mých silách. Rád bych jen, aby případným zájemcům o historii pardubického letiště daly alespoň základní přehled o tom, které vojenské jednotky se tu vyskytovaly (našich i těch okupačních). Postupem času bych rád na web dal i informace o jiných méně známých jednotkách naší prvorepublikové i poválečné armády v posádce Pardubice.
 
V tomto směru bych Vás všechny, které tyto stránky zaujaly, a kdo máte doma materiály, kterými bych mohl některé kapitoly historie letiště rozšířit, zdali byste se o tyto materiály se mnou nepodělili - jde mi o o starší novinové články, odkazy na literaturu i na jiné weby. Rád bych viděl starší fotografie letiště (před rokem 1989) a okolí, i letecké, nebo ostatní vojenské techniky. Vlastně všechno, co se týče se pardubického letiště nebo letecké a nebo vojenské historie Pardubic. 
 
O autorovi
Jsem rodilý Pardubák, ročník 1975, toho času bydlím ve Svítkově kousek od letiště. Mimo historie pardubického letiště mě ještě baví simulátorové lítání a plastikové modelářství.
                                                                                                                                                      Pavel Pecina

 

 

Detektory kovů, jejich vznik a vývoj

Fyzikální principy fungování detektorů kovů

                                 

Princip fungování detektoru je založen na fyzikálním jevu, objeveném na počátku 19. století. Jde o působení střídavého magnetického pole v kovových předmětech, které způsobuje vznik tzv. vířivých proudů. Magnetická pole mají kolísavé hodnoty, a mohou být vytvářeny buď vlivem elektromagnetických vln, nebo pulsujícími stejnosměrnými proudy. Ty jsou získávány ze nízkokmitočtových zdrojů – pulsních generátorů či oscilátorů. Pokud se podaří vyrobený výkon směrovat a vyzářit anténou, lze dosáhnout vytváření vířivých proudů ve větších hloubkách. Sestava vhodných antén představuje část nazývanou cívka, případně sonda. Vířivé proudy se v kovových předmětech pohybují všemi směry, a vyvolávají potřebnou reakci – vznik tzv. sekundárního magnetického pole, které kovový objekt obklopuje. Při průniku sekundárního pole je v sondě detektoru indukováno napětí, které lze zesílit a následně vyhodnotit. Schopnost vyhodnocovat napětí je zásadní pro schopnost přístroje rozlišovat různé druhy kovů, nebo potlačovat rušivé signály (např. vlivem mineralizace půdy). Při generování elektromagnetických vln pro zaměření kovového objektu má klíčový význam volba pracovního kmitočtu vlnové délky. Osvědčily kmitočtové hodnoty mezi 3 – 300 kHz (VLF – Very Low Frequency a LF – Low Frequency). Některé modernější přístroje vysílají do půdy celá kmitočtová spektra .
Pro možnost přístrojové detekce kovů je důležitou fyzikální vlastností elektromagnetická vodivost kovů (jednotkou je Siemens na cm - S/cm), která ovlivňuje vznik a intenzitu vířivých proudů. Čím větší je vodivost vyšší, tím silnější jsou i vířivé proudy a z toho plynoucí možnost zaměření. Nejnižší elektromagnetickou vodivost má cín (10 S/cm), následuje železo (12 S/cm), hliník (40 S/cm), zlato (50 S/cm), měď (56 S/cm) a stříbro (67 S/cm), jehož vodivost je nejvyšší.
Detektory před druhou světovou válkou
Vznik prostředků pro vyhledávání kovových předmětů je spjat s technickým pokrokem druhé poloviny 19. století. Jakkoliv se to zdá být překvapivé, první detektory nevznikly ve vojenském prostředí. Nejstarší záznam o využití technického prostředku k vyhledávání kovů pochází z roku 1879. Přístroj se jmenoval Huges Induction Balance Metal Detector. Vysílal do země zvukové signály, jejich odezvu snímal mikrofonem, a dokázal rozeznávat předměty z různých kovů. Přístroj se však v praxi příliš neosvědčil.
Praktičtější přístroj vyrobila a patentovala firma London Electrical Ore Finding Company v roce 1903. Jako první svého druhu byl rovněž úspěšně patentován v USA. Jednalo se o zařízení, pracující na principu pulsní indukce. Místo dnes běžných kruhových cívek používal smyčky kabelů položených volně na zemi. Přístroj se již také dokázal vyrovnat s problémem zemního efektu. Zdrojem energie byl generátor umístěný na poblíž stojícím automobilu .
První společností vyrábějící detektory kovů sériově byla firma Radio Metal Locating Company z USA. Její přístroje, známé pod názvem Radio Locators, měly konstrukci podobnou dnešním hloubkovým detektorům (ty mají cívky vzájemně umístěné v 90° úhlu). Přístroje pracovaly na principu rozladění oscilátoru se základním kmitočtem 175 kHz, přičemž výstupní kmitočet byl 1 kHz. Při práci s tímto těžkým zařízením se uživatel pohyboval uprostřed mezi sondami .
První detektory s oddělenými sondami vyvinula americká firma Goldak Company pod obchodním názvem RadioScope. Přístroj se dočkal širšího uplatnění a byl schopen zachytit i menší kovové předměty.
Před druhou světovou válkou byly detektory dále modernizovány, vznikají tzv. pánvičkové detektory (Pancake Detektors). Využívaly již kruhovou (a někdy také čtvercovou) hledací sondu, a jejich celkové provedení (sonda na vodící tyči) se již blíží dnes používaným konstrukcím. V tomto období byl také založen první oficiální klub hledačů pokladů. Jeho předsedou se stal Robert Charroux .
Díky nové konstrukci byly tyto detektory snáze použitelné i v náročnějším terénu. Ve Velké Británii se objevuje odlehčený přístroj Sharman IB (Induction Balance). Ten se stal velmi oblíbeným, a byl vyráběn ještě 15 let po svém vzniku.
Předválečný vývoj nových technologií přenesl využívání vyhledávací techniky také do vojenské sféry. Německý vojenský přístroj Neptun bylo po skončení války využíván i v civilní sféře. Během války vyvinuté detektory byly z technického hlediska značně nepraktické, především kvůli množství tehdy nezbytných elektronek. I proto se poválečný vývoj odehrával opět spíše v civilní sféře .
 Rozvoj vyhledávací techniky po druhé světové válce
Rozvoj nastal po polovině 20. století s příchodem tranzistorů. Nové přístroje byly lépe ovladatelné a lehčí. Detetektor Ray Scope z roku 1950 měl kruhovou sondu propojenou s ovládacím jednotkou kabelem, vedeným přímo trubkovou konstrukcí. V padesátých letech vznikl také přístroj D-Tex BFO s kruhovou sondou. Patentován byl v roce 1960 jako první hobby detektor kovů, a následně začala jeho sériová výroba pro volný trh. Přístroj se vyznačoval kvalitní a stabilní elektrickou a technickou konstrukcí.
Populárním se v USA na konci 60. let stal přístroj Metrotech 220. Měl vodotěsnou konstrukci a snadné ovládání. Inovací byl ukazatel stavu baterií a tlačítko pro funkci Pinpointing (funkce dohledávání drobných předmětů). V roce 1969 byl uveden na trh detektor GD 48 standard ID, přestavěný v roce 1972 na modernější verzi GD 348 de-luxe ID. Díky rostoucímu zájmu o hledání detektorem rostly také firmy, zabývající se výrobou a inovacemi těchto přístrojů.
Přední místa na trhu záhy obsadily firmy Garrett Metal Detectors (Charles Garrett) a White’s Electronic (Kenneth White). Jejich výrobky vyvolaly doslova zlatou horečku, zejména v USA a Austrálii. V roce 1980 přináší firma Garrett další inovaci, jíž je diskriminátor. Jedná se o funkci, s jejíž pomocí je možno odfiltrovávat signály drobných železných předmětů. Nové systémy byly patentově chráněny, a tak se našlo jen málo konkurence schopných konstruktérů. Další skok ve vývoji nastal s příchodem mikroprocesorů, které umožnily pracovat s větším počtem vyhodnocovacích systémů a operací. Firma White’s Electronic přišla v roce 1987 na trh s detektorem White’s Eagle, který bylo možno naprogramovat pro různé typy hledání. Přístoj měl také funkci uložení parametrů určitého předmětu jako přijatého nebo vyloučeného. Firma Garrett reagovala také novinkou s názvem Grand Master Hunter III. Nový detektor měl dokonce syntezátor řeči a možnost montáže hloubkových sond. Kvalita výrobků firmy Garrett zaručila během 80. – 90. let vysokou prodejnost i mimo USA .
Dalším důležitým výrobcem je Tesoro. Firmu založili bratři James a Jack Giffordovi. Firma se vydala cestou jednoduchých a odlehčených přístrojů, které se vyznačují výkonností, kvalitním rozlišením kovů a diskriminací. Tesoro vyvinulo také novou eliptickou sondu Power, a později sondy Sinusoidal Technology, které mají asymetricky nasměrované vyzařování signálu. Značka Tesoro je oblíbena od 80. let v USA i západní Evropě. Na požadavky evropských hledačů reagovala firma vývojem nového detektoru EURO Sabre. Velké obliby se detektorům Tesoro dostává od roku 1989 také u tuzemských hledačů. K rozšířeným a oblíbeným patří u nás také kvalitní detektory francouzské značky XP Detectors.
Ve stínu velkých výrobců zůstávají menší firmy jako Bounty Hunter, Compass, C-Scope, Fisher, Viking a další. Patří mezi ně též některé středoevropské firmy, zabývající se úpravami stávajících přístrojů předních výrobců: Uzman (White’s), IPG Messtechnik (Fisher) a Johny van Norden (White’s). Méně známou firmou je také tchaiwanská SBS .
Od výše popsané konstrukce klasických detektorů se odlišují kostrukce detektorů speciálních, např. bezpečnostních (veřejné budovy, letiště), zemědělských (detektce kovového odpadu v krmných směsích), dřevozpracujících (detekce kovů ve zpracovávaném dřevu) nebo řemeslnických (vyhledávání elektrických kabelů ve zdech). Příbuznými přístroji jsou hledače nespojitosti svárů apod.
Zvláštním druhem detektoru jsou potom zařízení umístěná na vrtulnících a menších letadlech. Prozatím jsou využívány pouze bezpečnostními složkami vyspělých států, nicméně lze očekávat jejich využití i v archeologii, resp. vojenské historii. S jejich pomocí lze vyhledávat např. trosky historických letadel v džungli, nebo trosky lodí pod vodou (autopsie).
Detektory Garret byly používány ve všech státních službách USA, a v roce 1984 dokonce získaly certifikát při ochraně olympijských her v Los Angeles. Detektory této značky je dodnes vybavena řada institucí státních služeb po celém světě.
         
Současná vyhledávací zařízení vhodná pro využití v archeologii
Klasické detektory
Detektor kovů v dnešním pojetí se skládá z několika základních částí. Nejdůležitější je hledací sonda (někdy je užíván pojem cívka). Sondy mají obvykle kruhový tvar různého průměru, a podle toho se různí i hloubkový dosah. Bývají vyráběny z kvalitního tvrzeného plastu a vinutí je pevně zalito plastovou pěnou pro zajištění voděodolnosti.
Sonda je propojena s ovládací jednotkou pomocí kabelu, u modernějších detektorů (např. model Deus od XP Detectors) již bezdrátově. Jednotka bývá umístěna nad či pod rukojetí, u některých přístrojů prostor nad rukojetí zabírá displej a jednotka je umístěna pod loketní opěrku. Rozebíratelná vodící tyč je oproti minulosti vyráběna z odlehčených materiálů - duralu či hliníku. V ovládací jednotce najdeme prostor pro vložení alkalických baterií nebo NiMH nabíjecích akumulátorů. Na jednotce jsou umístěny také ovladače nastavení, konektor pro připojení sluchátek, a u dražších přístrojů také displej nebo analogový ukazatel. Hledací cívky i ovládací jednotky detektorů bývají odolné proti dešti, u dražších detektorů jsou vodotěsné.
Pro provedení kvalitního průzkumu je třeba vybrat přístroj s vhodnou škálou parametrů. Dobré je vyvarovat se použití zbytečně složitých přístrojů nejvyšších tříd – ty mívají totiž také vyšší nároky na obsluhu. Je třeba akceptovat, že používání detektoru vyžaduje určitou praxi. Pro použití na archeologických výzkumech jsou vhodné přístroje vyšší střední třídy s kvalitní citlivostí, dosahem, účinnými diskriminátory, nastavitelným odladěním vlivu půdy
a výměnnými sondami. K často (i v oficiální archeologické praxi) využívaným detektorům
patří především novější modely přístrojů firem XP Detectors (např. GoldMaxx Power či řada
Deus), Minelab (mod. CTX 3030) či Nexus Standard MKII. Ty nejmodernější mají
zabudovanou GPS a jsou kompatibilní s počítači, ve kterých lze potom získaná data
zpracovávat.
             
Dohledávačky
V každodenním provozu se stávají stále oblíbenějšími tzv. dohledávačky, které usnadňují finální zaměření kovového cíle. Díky tvaru a velikosti (délka 20-30 cm, kolíkovitý tvar o průměru 3-8 cm) je lze používat na místech, která jsou pro cívku klasického detektoru nepřístupná (např. v kamenitém terénu). Ke špičkám na trhu patří především dohledávačky zančky Garret a Teknetics.
Pulsní a speciální detektory
V kategorii pulsních detektorů patří k nejznámějším německé firmy Pulse Star a Lorenz, a australský Minelab. Firma Minelab vznikla v roce 1986 a záhy se začala výrazně prosazovat na americkém trhu. V současnosti je 70 % její produkce exportováno do USA. Přístroje se vyznačují vysokou citlivostí na drobné předměty z barevných kovů (zejména zlato), a také hlubokým dosahem i v těžkých mineralizovaných půdách.
V posledních letech se prosazují nové technologické systémy, pracující na principu vzájemné vazby vysílaných kmitočtů, ultrazvuku, nebo vazby s konkrétním druhem kovu. Patří mezi ně i půdní radary značek Future, Emfad a Omnitron. Tyto detektory jsou schopny rozlišovat množství různých anomálií, jako skalní podloží, podzemní dutiny či zasypané výkopy. Získaná data jsou vyhodnocována v přenosném počítači v 3D grafu, eventuálně přístoje umožňují přenos dat pomocí vysílače .
Podvodní detektory
Specifickou kategorií jsou detektory, určené pro průzkum pod vodou. Nejčastěji jsou užívány při podmořské archeologii (především průzkumu lodních vraků), což se přirozeně netýká našeho území. Nicméně by neměl být přehlížen fakt, že většina moderních detektorů má voděodolné cívky umožňující částečné použití pod hladinou. Tato vlastnost je užitečná
např. při průzkumu vypuštěných vodních nádrží . Za určitých okolností je
možno vyhledávat artefakty i v korytech řek.
 
                                                                                                                                                                ....................
Bc. Filip Krásný

 

 

Aplikace pro hledače. Amatérské i profesionální archeology......

 

           

 

  Archemapp je aplikace určená profesionálním i amatérským archeologům a detektorářům pro evidenci a katalogizaci nálezů v terénu i doma. Pomocí aplikace lze velice snadno vytvořit přesný popis nálezu a záznam o nálezových okolnostech. Tyto informace jsou nezbytné pro každého, kdo se o archeologii seriózně zajímá, a mohou následně pomoci při výzkumu dané lokality. Data jsou uložena off-line, jsou přístupná jen vám ve vašem telefonu, exportovat je můžete pomocí mailu.

Aplikaci budeme dále rozvíjet a zdokonalovat a věříme, že se stane efektivním pomocníkem profesionálních i amatérských archeologů. 
Tým Archemapp ve spolupráci se sdružením Archeus DW a Detektorweb.cz 
Android +
Windows +
iOS -
Čěština +
 
 
 Ovládání aplikace Treasure Master je přizpůsobeno pro snadný a rychlý záznam, což se hodí zejména v terénu. Svůj nález zaznamenáte během okamžiku. Záznam nálezů lze provádět opakovaně, množství nálezů není nijak omezeno. Spolu s fotografií a GPS pozicí si můžete ihned v terénu nebo dodatečně nález doplnit popisem nebo nálezovými okolnostmi.
 
S uloženými nálezy můžete dále pracovat, ať už si je prohlížet, sdílet, nebo je upravovat, filtrovat a třídit. Data jsou bezpečně uložena ve vašem telefonu a Treasure Master se nabízí také jako výborný nástroj pro dlohodobý záznam sbírky vašich nálezů.
 
Android +
Windows -
iOS +
Čeština +
 
 
Welcome to the first detection GPS log book system, a revolutionary and free application to increase your efficiency and Pinpoint your findings.
 
Go Detect se mi jeví jako velmi horký adept. Můžeme doufat v podporu českého jazyka. Momentalně je dostupná verze pro iPhone. Během měsíce února se dočkáme verze pro Android.
 
Android -
Windows -
iOS +
Čeština -
 
 An exciting Treasure Tracking app for metal detecting enthusiasts. This amazing new Android app contains everything you need to capture the moment of your memorable finds. Relive the excitement when you log the GPS coordinates, include personal notes and store your favourite detecting discoveries.
Exciting Features:
•Add New Finds: Write notes, take a picture and record your favourite finds. 
•Field Guide & Manual: access to the Minelab E-TRAC field guide and instruction manual. Knowledge at your fingertips!
•Patterns & Modes: Your time is precious. Access quick reference information for best results. 
•Map: Record GPS locations of your finds allowing you to track successful hotspots. Compass to find your way back. 
•Gallery: Use your camera to create a unique library storing photos of those special discoveries.
 
Android +
Windows -
iOS +
Čeština -
 
Pro Androidy se na Gogle play nachází ještě aplikace - Find Plotter a Treasure Tracker. Ale nezkoušel jsem je....
 
                                                    Rád bych založil téma na našem diskuzním fóru :
                                                                                                                                                                    T.

 

 
 
 

 

Virtuální archeologie na dosah

 

 

 

Virtuální archeologie je součástí webového portálu Archeologie na dosah a vznikla jako e-learningová platforma, jejímž cílem je prezentace a edukace archeologického kulturního dědictví se zaměřením na sbírkové fondy Národního muzea. 

 
Sbírkové fondy muzeí jsou totiž velmi bohaté na archeologický materiál. Muzea tak mají vzhledem k tomuto bohatému sbírkovému fondu nesporné předpoklady pro popularizační a prezentační činnost, a to zejména díky autenticitě předmětů, ale i díky svému vzdělávacímu poslání. V Národním muzeu tvoří hmotné doklady pravěku a starověku nedílnou a početnou součást jeho sbírek. Edukační potenciál muzeí, jak v oblasti spolupráce se základními a středními školami, tak v oblasti celoživotního učení, je nutno využívat nejen dosavadními tradičními způsoby pro současnou návštěvnickou veřejnost již poněkud statickými, ale nabídnout také interaktivní formu doplňkového vzdělávání spojenou se zážitky.
 
Za tímto účelem vznikla i Virtuální archeologie, která má za úkol také testovat poměrně nový způsob prezentace muzejních sbírek ve virtuální podobě. Zábavnou formou se tak snaží zpřístupnit archeologii a její poznatky široké veřejnosti všech věkových kategorií a to, díky online formě, bez geografického omezení.  S využitím rozsáhlé sbírky Národního muzea tak podporuje národní a kulturní identitu a přispívá k rozvoji vzdělanosti a rozhledu české veřejnosti.
 
   
 
Návrh a koncepce Virtuální archeologie:
Mgr. Veronika Mikešová (Národní muzeum)
 
Grafický návrh a kódování Virtuální archeologie: 

Jiří Šoman (www.jirisoman.com) 

           Odkaz -  

 

 

 

Archeologie a detektory kovů 

Snímek z cyklu krátkých dokumentů "Po stopách minulosti". Tentokrát z části věnovaný problematice detektorů v archeologii. Pořad paní RNDr., PhDr. Jany Langové 

      

           

 

KELTOVÉ - Unikátní multimediální projekt Českého rozhlasu, Národního muzea a Moravského zemského muzea v Brně.

    

Pokud se zajímáte o keltskou kulturu nebo jste fanoušci historie, jste na správném místě! Stačí jen kliknout a svět Keltů se vám otevře v celé šíři.

Unikátní multimediální projekt Českého rozhlasu, Národního muzea a Moravského zemského muzea v Brně vám ukáže historii i každodenní život Keltů, kteří u nás žili několik století před naším letopočtem. Dodnes nacházíme v krajině jejich oppida, v našich žilách kolují zbytky keltské krve a po jednom z jejich kmenů nám zůstal název Bohemia.

Co v aplikaci najdete?
Především strukturovaný pohled na rané dějiny Čech a Moravy. O takzvané laténské době promluví řada odborníků na historii. Namátkou bývalý ředitel studií evropské protohistorie na École pratique des hautes études na pařížské Sorbonně univerzitní profesor Václav Kruta, ředitel Ústavu archeologické památkové péče Brno docent Miloš Čižmář nebo autorka řady publikací o keltské tematice doktorka Anna Bauerová. Hlavním odborným poradcem je archeolog Miloš Hlava.
Skupiny historického šermu vám pro změnu předvedou, jak žili, oblékali se a bojovali Keltové a jejich největší římští rivalové. Celá aplikace je doplněná o fotografie artefaktů, mapy a také letecké snímky nejznámějších keltských hradišť na našem území.
 
Něco z historie 
 
Keltoi, Caltae či Galli - tak je označován v soudobých písemných zprávách národ, který žil na území severně od Alp. První písemné zmínky o Keltech byly zaznamenány na přelomu 6. a 5. století př. n. l. a to díky řeckému geografovi Hekataiovi z Milétu, historikovi Hérodotovi z Halikarnássu či mořeplavci Hamilkonovi. Kolébkou keltské civilizace byla oblast východní Francie, jihozápadního Německa a Švýcarska, kde se v 6. století př. n. l. vytvořila bohatá aristokratická vrstva, která udržovala obchodní a kulturní styky s vyspělými středomořskými oblastmi. Pod vlivem mediteránních civilizací se tak počal na základech původních halštatských tradic starší doby železné formovat nový kulturní trend, dnes nazývaný podle naleziště ve švýcarském La Tene laténská kultura. 
 
Ve snaze najít etnické, kulturní a civilizační kořeny, se pokoušíme porozumět dávným civilizacím. Přestože jsme složitou směsí těchto kultur, v poslední době věnujeme prvořadou pozornost Keltům. Ti zanechali na našem území zřetelnou stopu nejen v podobě pozůstatků hmotné kultury, ale i v jazyce, v názvech míst či řek. 
 
Díky široké podpoře vysoce specializovaných odborníků z oblastí archeologie a historie vzniklo toto edukativně zaměřené dílo, které chce podobně jako literární a rozhlasové Toulky českou minulostí nabídnout zajímavé a poutavé informace o naší historii. 
 
Multimediální projekt je koncipovaný jako přímá podpora rozhlasového cyklu Brněnského rozhlasu Čro autora F. Veselého a režiséra J. Ostrého, kteří za dobu existence cyklu vytvořili do dnešního více jak 700 dílů třicetiminutových rozhlasových pořadů. 
 
       
                  Model jediného známého keltského oppida ve východních Čechách v Hradišti u Nasavrk
 

 

 

Nátrubek..

                      

 Častým nálezem, hlavně na polích, je tato "trubička".Mnozí tápou oč jde. Jedná se o nátrubek hudebního nástroje.

 
Nátrubek je oddělitelnou, avšak nezbytnou součástí trubky. Tato součást nástroje má za úkol co nejdokonaleji umožnit hráči vytvoření vlastního tónu tím, že vymezí část rtů, která pak působí jako počátek tónu. Důležitost nátrubku si většina hráčů plně uvědomuje a svědčí o ní i to, jak mnoho výrobců od největších firem až po malé dílny se výrobou nátrubků zabývá. Nátrubky mohou mít rozdílnou vnější podobu, ale pro jejich funkci jsou nejdůležitější parametry částí, které nejsou při hraní vidět.
 
Vnitřní průměr - Větší průměr umožňuje volnější vibraci rtů a tím i plnější a znělejší tón. To podporuje kontrolu tónu a výdrž. Menší průměr přináší jasnější tón a usnadňuje hraní vysokých poloh. Ideální umožňuje dokonalou koordinaci retních a lícních svalů.
 
Hloubka kotlíku - Má velký vliv na barvu tónu a intonaci. Hlubší kotlík vytváří tón temnější a plný, zatímco mělčí jasnější a průraznější. Důležitý je i tvar kotlíku. Ten může být od pohárovitého až po nálevkovitý. Výrobci opět u svých modelů označují jako standardní jakousi střední hloubku. Hloubka kotlíku má velký význam i pro intonaci. Příliš hluboký kotlík způsobuje "podintonování" vysokých tónů, což je znatelné hlavně u trubek vyšších ladění.
 
Tvar okraje nátrubku -Určuje velkou měrou "pohodlnost" nátrubku, tzn. otázku výdrže, snadnost nasazování tónu a jejich spojování. Příliš plochý okraj může způsobovat řezavý pocit na rtech, ale ostřejší vnitřní hrana umožňuje lepší nasazení. Příliš oblý okraj zase pocit nepevnosti nátrubku na rtech. Širší okraj působí příznivě na výdrž hraní, ale může částečně otupovat vibraci rtů a tím i jistotu a citlivost nasazení a kvalitu tónu. Užší okraj usnadňuje spojování tónů,ale může snižovat výdrž.
 
Hrdlo nátrubku - Umožňuje rtům volnou vibraci. Nátrubek by měl vpouštět do nástroje přesně tolik vzduchu, kolik je třeba v daném dynamickém režimu k dokonalé vibraci rtů. Příliš malý otvor vytváří odpor, takže tón nezní zcela volně a plně. Velký otvor umožňuje přílišný únik vzduchu, takže uniká více než je nutno k vytvoření správné vibrace.
 
Vrtání nátrubku - Tento prvek ve stavbě nástroje je méně nápadný avšak neméně důležitý. Užší vrtání způsobuje jasnější tón, širší pak tón měkčí a temnější. Zde jsou také mnohdy příčiny nedostatků v intonaci.
    V podstatě by se dalo říci, že každý hráč by měl používat speciální nátrubek určený pouze jemu. Zde hraje důležitou roli fyziognomie trumpetisty, myslím tím postavení zubů, šířka rtů, vyvinutí retního a lícního svalstva. Nenajdeme dva úplně stejné hráče, proto stejný nátrubek může způsobovat rozdíly v intonaci, v barvě tónu a jeho objemu. Že v praxi používá mnoho trumpetistů nátrubek stejný je zapříčiněno několika faktory. Především se jedná o typ nátrubku, který je dobře postaven - správná kombinace rozhodujících rozměrů, takže zaručuje kvalitu tónu, dobrou intonaci, rozsah a výdrž. Dalším momentem je to, že nátisk trumpetisty je živá hmota, schopná se do určité míry nátrubku přizpůsobit.
    Vidíme, že nátrubek je pro hraní na trubku jednou ze základních a určujících podmínek. Však také mnoho trumpetistů jej opatruje daleko pečlivěji než nástroj. A není divu! Kdo musel někdy, ať již z jakéhokoliv důvodu, vyhledat nový nátrubek ví, že přizpůsobení se novému nátrubku je obtížnější než změna nástroje samotného. Na druhé straně víme, že vynikající trumpetisté hrají vynikajícím způsobem na různé nátrubky někdy i značně rozdílné. Někdy přílišná snaha najít ten "pravý" nátrubek vede k neúnosnému střídání, což má zhoubný vliv na jistotu a psychiku hráče.
                                                                                                                                                          Jan Kočí
 
                                 
 
                                                 
 

 

"Pět háků"

           

Nejcennější oběžnou mincí Československa je 5 haléř 1924. Paradoxně za tento malý a nenápadný kousek kovu zaplatíte v dnešní době statisíce a dříve bychom za něj koupili tak rohlík.
 
Na vzácný pětník bylo tehdy možné narazit i v oběhu, což se také u pár kousků stalo, nutno podotknout, že už tehdy se jednalo o velmi vzácnou a vyhledávanou minci. Historie tohoto nenápadného klenotu sahá někdy do druhé poloviny roku 1924, kdy se přestávalo s ražbou ročníku 1923 a zkoušela se ražba pro další rok, po několika zkušebních kusech došlo k prasknutí razidla a bylo rozhodnuto, že němá cenu vyrábět nové pro stejný ročník. Vzniklé odražky byly darovány některým vysoko postaveným úředníkům mincovny a vlády. Po značné medializaci bylo také nalezeno několik málo kusů v oběhu.
 
Historie ceny této velmi raritní mince je poměrně zajímavá, trochu si rozebereme její nádherný investiční vývoj v posledních letech. V roce 2007 byla vydražena v české aukci za konečnou cenu 287 500 Kč vč. poplatků, další zaznamenaná aukce byla o rok později v Rakousku, kde se pětník prodal za konečnou cenu cca 328 000 Kč vč. poplatků. A poslední a zatím cenově nejzajímavější aukce byla koncem roku 2010 v ČR a tam naše nejmenší a nejvzácnější mince dosáhla ceny 506 000 Kč vč. poplatků.
 
Horší stranou této věci je množství různých typů padělků, kterých je nespočet, na fotce je vyobrazen originál s patinou, proto se každý původní kousek prodává s odborným znaleckým posudkem.
 
Oficiální novoražby
 
V roce 1999 razila Česká mincovna v Jablonci nad Nisou repliku v nákladu 1 000 ks z galvanicky poměděného tombaku CuZn (80:20), průměr 16,2mm, váha 2,9g. Pod mostními oblouky značka ČM a R99.
 
Na Slovensku v roce 2000 vydala mincovna Kremnica repliku v nákladu 1 000ks, průměr 16mm, váha 2,1g, složení CuZn (90:10).

 

"Knoflíky"

                       

 

Ahoj. Každý z nás asi ztratil knoflík, pro někoho obyčejná věc , přitom ho nosí asi každý. Za 6 let sem jich našel v lesích na loukách a polích docela dost. Často si je prohlížím a tak si říkám , kdo je asi nosil, kdo je ztratil a jaká je jejich historie.... Knoflík v běhu staletí.. Na úplném začátku byl zřejmě trn, pak následovala rybí kost.         

                                                       

První oděvní spínadla byla na světě. To vše se však dělo v pravěku, době kamenné. Nejstarší zmínka o sice primitivním, ale z našeho hlediska plnohodnotném knoflíku, pochází ze starší doby bronzové (1800 - 1700 př.n.l.), kdy se objevuje společně s jehlicí - fibulí. Jeho užití je však pouze dekorativní. K praktickému využití knoflíků dochází až ve XII. - XIII. století, spolu se šířící se změnou módy. Kultem knoflíku pak bylo období rokoka, kdy se na kabátce a vesty našívalo až 70 knoflíků. První, kdo se nového prvku v oblékání chopil, byla šlechta, ale stranou nezůstali ani vojáci. Netrvalo dlouho a tato móda natrvalo zakotvila i v českých zemích. Prvním průkopníkem, tehdy cínového knoflíku byl od roku 1770 Christian Hiecke z Petrovic v severních Čechách. Následovala císařská Vídeň a Waldes v Praze...   Jan Kočí

 

                        

                                  

                 Zaměstnanci firmy Karl Kühnel, výroba knoflíků a kovového zboží (1931) Kauschka - Haus Nr. 358

 


 

 

Facebook - Psí známky

Vše o sbírání psíků - Rady, pomoc při určení známek a ražeben, dohledání majitele nalezených psíků , určení jestli byl lenoch nebo třeba velmi aktivní, zapůjčení psíků k výročí dané obce nebo na výstavu, zapůjčení katalogů( vše zdarma).. 
Budu rád když vám budu moct poradit 
Nezapomeňme, že si psí známka prošla různá období, od Rakousko- Uherska přes první republiku, protektorát, socialismus až do doby dnešní, kdy bude zřejmě nahrazena moderními mikročipy a známka jako taková se stane minulostí...
 
Odkaz zde
 

 

 

TOPlist